Hlas Fernanda

Jak nazvat koníček, kterému se věnuješ už více než šedesát let? Něco, co se prolíná se životem, až se stane jeho součástí? Možná slovo „vášeň“ nestačí. Snad bychom tomu mohli říkat „láska“.

Jmenuji se Fernando a je mi teprve osmdesát. Bylo mi něco přes 20, když jsem téměř náhodou potkal svého přítele, který chodíval do mlýna mého otce. Už si nepamatuji, jak jsme se dostali k hovoru o tom, jak tráví volný čas. Tehdy tato činnost ještě nebyla příliš rozšířená, ale brzy se to mělo změnit. A mě měla natolik okouzlit, že jsem se jí nakonec věnoval celý život. Přijal jsem tedy jeho pozvání a vydal se s ním, abych zjistil, jak chovat včely.

Zvědavost je opravdu vytrvalá, a jakmile se jednou zažehne, nedá se uhasit. Ani já jsem nebyl výjimkou. Začal jsem studovat a číst vše o včelách a jejich chovu. Mnohé z těch knih mám dodnes. Každá vypráví jiný příběh, ale na jednom se všechny shodují: na rozměrech. Podle těchto přesných rozměrů jsem postavil svých prvních několik úlů. Ano, „svých“, protože když něco vytvoříš vlastníma rukama, teprve pak to můžeš skutečně nazvat „svým“.

Musím přiznat, že prvních několik let nebylo snadných, protože doopravdy se začínáš učit teprve tehdy, když zavřeš knihy. Získávat med z úlu není tak snadné, pokud nejsi zkušený. Musíš znát postupy, roční období, vědět, jak úly chránit před predátory a spalujícím horkem, a naučit se, kdy co kvete. A především musíš poznat je samotné – včely – a to je na tom nejtěžší. V jejich společenství není nic ponecháno náhodě a obrana rodiny je pro ně tou nejdůležitější hodnotou. Jsou připravené přinést i tu nejvyšší oběť, která pro člověka znamená bolestivé bodnutí. Brání, pečují a chrání; koneckonců se od nás tolik neliší. Ony i my víme, na čem opravdu záleží.

Možná právě proto je med, který získávám, obvykle určený mé rodině. Manželka ho ráda používá při pečení moučníků. Nejraději mám její koláč crostata se silnou vrstvou medu, na které jsou rozložené plátky jahod nebo meruněk. Med si můžeš vychutnat i samotný po lžičkách, třeba před spaním. Vždy mám po ruce malou lahvičku přírodního domácího propolisu, dalšího vzácného daru z úlu.

Moje žena mě o včelách slyšela mluvit tolikrát, že se sama stala odbornicí. Dcera vyrůstala se mnou a se včelami. Možná jsem poznámky, které jsem si začal vést v prvních letech, psal pro ni, aniž bych to tehdy tušil. Dcera mi vždy pomáhala, ale teď se rozhodla, že se chce naučit ještě víc. Požádala mě, abych jí koupil včelařský oblek a veškeré vybavení. Nedávno ji včely pobodaly, ale mávla nad tím rukou, protože sdílí stejnou vášeň, která naši rodinu provází už léta. Udržovat tuto vášeň živou je jediný způsob, jak ji předat dalším generacím, aby i ony mohly žasnout nad neobyčejným životem včel, které byly a vždy budou tak velkou součástí našich životů.

Autoři:
Text: Carlotta Fiore
Fotografie: Diego Rosselli